Samomluva představuje organické spojení tří tvůrčích individualit, které se projevují ve třech různých mediálních oblastech. Výchozí experimentální text Pavla Novotného je dále fonicky konfrontován Janem Burianem, Jaroslav Hrdlička daný celek současně rozvíjí ve vizuální rovině. Samomluva je jakousi cestou od zrození jazyka až k jeho postupnému umlknutí, představuje zároveň jeden oběh mezi dnem a nocí, stejně tak jednu životní linii - pohybuje se v množství časoprostorových rovin. Jazyk se zde skládá z hlásek ve smysl, postupně se opět rozpadá do absurdity, nesmyslu a noří se do ticha. Inscenace pracuje se subtilními zvukovými i vizuálními elementy, není hlasitá ani řvavá, naopak vede diváka ke zjemnění a zjitřené pozornosti.